Liberecký šampionát očima trenéra Standy Jiráska - část 7.

Neděle od slova nedělat. Já ale musím dnes do práce.

Ráno se probouzím dříve, už v 6.30 hodin, protože mám sraz s Machováky na Dukle. Jak jinak, než že opět chumelí.

Jede jich sem celý natřísknutý automobil s devíti pasažéry. Jakmile se setkáváme, míříme na Ještěd v očekávání dobrých chvil pro naše kombiňáky. Já se odděluji od skupinky a procházím ještě závodním depem a stačím popřát jak našim klukům, tak i Sebastianovi Hasenayovi, se kterým se znám asi deset let, je to sympaťák. Dokonce ho Standa jednou porazil.

Vracím se na tribunu č.3 a společně začínáme fandit.Chumelí a chumelí a vítr se na můstku točí sem tam. Aleš chytil dobrý vítr a vede. A vede hodně dlouho. Zato Slejvu a Dvořku to pěkně sfouklo a je po nadějích. Moan to samé. Nahoře je Churas. Vítr se točí a Churas čeká a stopa zapadává. Předskokana nepouštějí a opakuje se čtvrtek. Domácí závodník, a takhle s ním vydupou již podruhé. Nejsem žádný zaslepenec, ale tohle už je moc silné kafe. Jak byli kombiňáci před MS psychicky stoprocentní, tak teď jsou po těchto políčcích na dně. Jsou bez šťávy a pohled říká, je to k něčemu ?

Celý Churas team v bílých trikách zklamaně odchází z hlediště. My odcházíme také a na hlavní cestě od tribuny rozhodčích potkáváme vracející se trenéry. Někteří jsou spokojeni, někteří přemýšlí co dál v běhu, no a jak to bývá, někteří jsou značně nas.... Jako Ludy Šabla.

Machov zdraví sám velký Tony Innauer, nyní coby chief rakouských lyžařů.

Dříve se říkalo, že Machováka poznáš podle ruksaku. Jediný ruksak na Václaváku, tak to dříve nebyl nikdo jiný než Machovák. Nyní je to jinak. Ruksaky Machovákům zůstaly, ale dnes je má už každý. Dokonce skokani. To už je síla, co si vymysleli. Nejen, že třeba Rakušanům, Švýcarům atd nosí na dojezd členové doprovodu bundy, aby náhodou na té 300 metrů dlouhé cestě do buněk nenastydli. Ale oni jim už i nosí ruksaky (Dolďáci - to je typ na další trhy). Skokan projde brankou ven z dojezdu, vezme si ruksak, vyndá maratonky, skokanské boty dá do ruksaku a pochoduje do buňky s ruksakem na zádech a skokačkami na rameni. Naši to nedělají. Proto možná to není stále ono. Když vidíte tři, čtyři skokany za sebou, jak jdou kolem plochy s ruksaky na zádech-musel jsem se v duchu smát a vzpomínat, jak bylo dřív. Trochu mi to připomnělo vyprávění otce, když se skákalo v Bílé Třemešné. Tam byl pozvolný dojezd až na nádraží vzdálené asi 2 km. Když po dvou skocích bylo jasné, že závody dotyční borci nevyhrají a vlak už pomalu píská na nádraží, vzali na třetí skok na sebe kabát a ruksak a číslo jen tak přes krk. Doskočili, číslo odhodili a jeli až na nádraží.

Po skokanské části nedělní kombinace na mne začala trošku padat nervozita. Měl jsem se stát za pár hodin prvním Machovákem, který odstartuje závod na MS. Kombinace není o tom,že každou půl minutu, jako v běhu, vám závodník prorazí po signále branku a vy ji dáte zpět a tak dokola. V kombinaci se startuje s handicapy po skoku. Někdy to je po dvou vteřinách, další po deseti atd. Musíte sledovat čas na hodinách, na tabuli napsaný startovní čas a číslo závodníka.

Nejdřív ale předcházela převlékačka mužů a každý čekal další medaili. Jenže na medaili jich je vždycky tak dvacet. Hledišti vládli Norové. To byla krásná podívaná. Starší lidé v typických červených svetrech a pumpkách a samé vlajky a korouhve, jak o procesí.A ještě k tomu jejich kapela-bubny, zvonce, trubky atd. Krása a ještě jednou krása. Také měli dřevené dalekohledy! Jenže s nimi nekoukali, ale měli v tom chlast. A na krku dřevěné kalíšky.

Několik stovek metrů za stadionem mají svoje stanové městečko, jsou na to zvyklí ze severu, ale mně by byla zima.   

Běhy jsme přežili v klidu a neztratili jsme se v davu.

Já se přesunul k cíli, kde jsme měli sraz. Najednou zjišťuji, že asi ze startování nic nebude. Nemám na rukávu pásku startér, tak mne nechtějí pustit za ostatními na plochu. Po chvíli se to vyřešilo, do startu je 20 minut. Dostávám druhou, prostřední lajnu, tak budu startovat č.2,5,8,11,14 atd. Prvního pouštím Fina Koivorantu ( já mu říkám Franta Koivoranta), také na mne vychází Aleš Vodseďálek a další esa. K samému závěru i superběžec mezi kombiňáky Nor Moan.

Po třech minutách a 55 sekundách to máme za sebou.Chef Wehling nám podává ruku a my jdeme blíž ke trati fandit našim i cizím. Sebastian Haseney jede hodně rychle a je to na malé pódium.Churasův servisman promazal a je konec nadějím. Amaričané jsou na koni. První a třetí. Japoncům to jede a budou asi zle trápit ve štafetě.

Opouštím prostor stadiónu, plácneme si ještě se Sebastiánem na úspěšný závod a jedu shutlebusem na Duklu pro auto a mizím domů. Našinci jsou mi v patách. Skoro. Oni totiž neumějí vystoupit na správné zastávce. Ani se jim nedivím, tramvaje v Machově zatím nejsou, tak si to užívají. Ještě že je má na povel jeden, co tu studuje už pátým rokem......

Pěknou a nerušenou noc. Já mám do středy rána propustku. Musíme totiž v Machově připravit nedělní republikové závody ve skoku a kombinaci.

Standa