Holmenkollmarsjen = Holmenkollen ski maraton

Myšlenka startovat na závodech v Norsku se zrodila již asi před 3 roky. Když v průběhu debaty v Machově, na posledním mazání, Michal vyslovil přání absolvovat nějaký maraton v Norsku - Mekce lyžování. Nejznámější závod Birkenbeiner jsme vyloučili, protože se nám nechtělo jet s batohem a abychom také zbytečně nezatěžovali Michalova bolavá záda. Trochu jsem pobrouzdal na netu a kupodivu na stránkách nějakého anglického bruslařského klubu jsem našel seznam skimaratonů snad z celého světa. Z norské nabídky mě hned zaujal maraton v Oslu s dojezdem na slavném Holmenkollenu.

Nicméně myšlenku zájezdu do Norska jsme na pár let uložili k ledu. Až loni na jaře, když se nejprve naskytla možnost jet na Vasák, kam jsme se ale nestihli včas přihlásit, jsme oprášili Norsko a řekli si, že tentokrát do toho půjdeme. Jakmile v říjnu spustili registrace na závod, tak jsme se přihlásili, zaplatili letenku a ubytování. 

Naštěstí jsme zůstali zdraví, jen přípravu jsme si plánovali trochu jinak a také si mysleli, že už budeme trochu víc rozzávodění. Pro mě to byl letos teprve druhý maraton, pro Michala dokonce první. Nicméně jsme ve středu po poledni odletěli z Ruzyně a za necelé dvě hodiny už byli v Norsku na letišti Gardermoen, odkud jsme vlakem přejeli do Osla a pak metrem a autobusem do kempu Bogstat, kde jsme byli ubytovaní v chatce. Ještě večer při procházce v kempu jsem zjistil, že přímo kolem poslední chatky vede rolbou upravená trať. Nicméně první norský skluz jsme si už nechali na čtvrteční ráno.

Do rána napadlo asi pět cm a tak jsme si z počátku museli prošlapávat cestu, ale po chvíli jsme narazili na stopu od jednoho lyžaře. Podle zápichu hůlek bylo vidět, že jel soupaž a to i do docela pěkných brdků. Říkali jsme si, že to musel pěkně rvát, ale pak jsme uviděli ještě stopy od nějakého zvířete a mysleli si, že toho lyžaře asi táhnul pes. Po třech km se trať zlomila nahoru a my začali stříďákem pořádně stoupat. Následujeme stopu našeho předjezdce a marně hledáme stopy toho psa, co jsme si mysleli, že ho táhl. Psí stopy nenacházíme a tak jen žasneme, co se dá vyjet pouze soupaž. Když to také zkouším jet tak, abych měl zápichy hůlek ve stejných místech, tak to vydržím sotva 20 metrů. Když nastoupáme až téměř k vrcholu sjezdovky v Tryvan, tak si říkáme, že před námi musel jet samotný Jörgen Aukland, protože Auklandi přece pochází z Osla. 

V oblasti Tryvan se napojujeme na hustou síť lyžařských tratí a zanedlouho potkáváme pořadatele závodu, kteří zrovna značí trať. Díky značkám se snadno a bez bloudění dostáváme na slavný Holmenkollen, kde se kocháme areálem a zkoušíme závodní tratě v okolí.  Při cestě zpět jsme se koukli i na pár tréninkových skoků na malém můstku. V oblasti Tryvan si ještě přidáváme několik kilometrů a pak už se hladoví vracíme na oběd. Na tacháku máme za dopoledne 30km. Po obědě a odpoledním odpočinku vyrážíme pěšky pro startovní čísla na Holmenkollen, kam to máme asi tři km. Na Holmesu si nejprve vyzvedáváme čísla a pak si procházíme celý areál. Zašli jsme i k slavnému dřevěnému kostelu, jen muzeum lyžování je už zavřené a tak si ho prohlížíme jen přes okno. Cestou zpět do kempu si měříme čas, za kolik cestu ujdeme, abychom věděli, v kolik hodin ráno máme před závodem vyrazit na autobus, který nás poveze z Holmenkollenu na start.

Večer se dost otepluje a v pátek ráno, když se probouzíme, tak slyšíme, jak venku lije. Celé dopoledne lenošíme v chatce. V průběhu oběda sledujeme, jak déšť přechází v chumelení. Odpoledne opět vyrážíme na Holmes, kde by mohli být nejlépe upravené tratě. Na stadionu nejprve navštěvujeme stánek Swixu, kde nám doporučují na závod namazat na stoupání base + vrstvu extráče zažehlit a na vrch 4 vrstvy VR55N. Na skluz HF 8 + prach +4--4. Poté za hustého sněžení vyrážíme do stopy a máme v plánu na lyžích dojet do kempu, což by mohlo být něco přes 10 km. Takové lehké rozjetí před závodem. Sníh je ale totálně mokrý a ve stopě je voda z dopoledního deště a tak pěkně smekáme a vůbec to nejede. Nezabírají ani nově nakoupené VR62 a VR65, které jsou na závod doporučovány pro tutovější variantu a pro startující ze zadních vln. Po kilometru měníme názor, protože v těchto podmínkách bychom se před závodem totálně zničili a otáčíme se zpět do stanu, kde se převlékáme a opět jdeme pěšky do kempu. 

Večer nám z domu volají předpověď počasí. Má se oproti původní předpovědi (mělo být +2 a mrholit) do rána ochladit na -2 a být polojasno, přičemž největší zima má být kolem 10 hodiny a kolem poledne má být změna a razantně se zase oteplovat. Na skluz tedy mažeme doporučenou variantu, na stoupání zažehlujeme base a navrch doporučenou vrstvu modrého extra.

V sobotu ráno vstáváme v pět a kolem šesté vyrážíme vzhůru na Holmenkollen. Docela jdeme rychle a pěkně se do toho kopce zapotíme. Po půl sedmé nastupujeme do autobusu, který nás odváží asi 20km do městečka Sorkedalen, kde jsou umístěny starty dlouhé i krátké (25km) trasy. Dlouhá trasa je pro jedno méně zamrzlé jezero prodloužena z 53 na 55km. U startu nás vítá loučemi a ohni nasvícený areál, zbudovaný na louce za městem. Koukáme, že Swix stále doporučuje VR55N. Neustále obcházíme mazající Nory a snažíme se zjistit, co kdo maže. Moc moudří z toho nejsme a tak nezbývá než tam něco zkusit navrstvit. Doporučovaná VR55N se mi zdá být příliš měkká a tak dávám nejprve dvě vrstvy VR45 a pak jednu T-line 0--2, přes to jednu vrstvu VR 50 a jdu zkoušet lyže. Po umrzlém manžestru to trochu stoupe, ale po pár metrech se dostávám do stopy a zjišťuju, že v ní je jen led. Projedu si první km a vidím, že led je ve všech stopách a je mi jasný, že tady na tom ledě by stoupal jedině klisr. Vím, že start je pouze v 200 metrech nad mořem, ale na 13. km už máme být v 550 a tam určitě v pátek tolik nepršelo, tam jsem tušil prašan. No co, všichni mažou tuhý, tak snad to bude dobrý. Pro jistotu jsme dali ještě jednu vrstvu VR 55, ale jen na výrazně kratší komoru, aby nás na očekávaném prašanu moc nebrzdila. Pak už jsme se rychle přestrojili, nasadili bidony s pitím a dobrotami a odnesli batohy k pekařům do auta, kteří nám je převezli do cíle.

Pořadatelé nás nasadili podle výsledků z Jizerské 50 v loňském roce. Já byl nasazen do druhé vlny, Michal do čtvrté. Celkem mělo být až 21 vln po 250 startujících. Startovní intervaly byly po 5 minutách a měřil se samozřejmě čistý čas při průjezdu měřící bránou na konci startovní rovinky. Úplně nejdříve v 8:00 startovali veteráni nad 70 let a až v 8:15 přišla na řadu první vlna a pak postupně po pěti minutách další vlny. Já jsem přišel na start 10min před startem a moje druhá vlna již byla docela zaplněná a tak jsem byl trochu vzadu. Nicméně mi bylo jasné, že když jsem byl na Jizerce lehce za stým místem, tak tady ta konkurence bude výrazně větší a říkal jsem si, že pokud by mi to sedlo, tak podle loňských výsledků bych mohl být se ztrátou 30 min na vítěze kolem 200 místa, ale ztráta dalších pěti minut navíc se tady rovná poklesu o 100 míst dozadu. Prostě je v Norsku trochu více rychlých hobíků než u nás a tak jsem si jen přál, abych nikde moc nevytuhnul. Michal šel na start se mnou, ale koridor pro 4. vlnu ještě nebyl vyznačen a tak se šel ještě trochu rozjet po tréninkovém okruhu, který byl na louce rolbou upravený. Jen co odjela první vlna a startovní pole se posunulo vpřed, tak pořadatel zatloukl ceduli se 4. vlnou a Michal se mohl postavit na výhodné místo v čele své vlny.

Po startu byl na konci startovní rovinky trochu špunt, když se vše zúžilo do tří stop, které už pak byly téměř všude, až do cíle. Já jsem se první tři kilometry trochu tíž prokousával startovním polem vpřed, než se závodní pole více natáhlo a dalo se lépe předjíždět. Michal zažíval úplně opačné pocity, když ve třech ujeli hned od startu všem ostatním ze 4. vlny a od třetího kilometru začali dojíždět nejpomalejší z třetí vlny. Až do 7. kilometru pod největší kopec závodu byl ve stopě led nebo hodně umydlený sníh a tak jsem tuto část raději celou odjel soupaž, ten kdo chtěl jet stříďák, musel jít mimo stopu. Jakmile se trať zlomila do pořádného kopce, tak jako zázrakem začaly fungovat stoupací vosky a čím výše jsme jeli, tím byl odraz tutovější. Nahoře na kopci okolo 500 metrů nad mořem už naopak vosky trochu namrzaly, hlavně pokud se šlo mimo stopu. Ale nebylo to nic hrozného, stačilo trochu přikopnout lyže a už bylo zase vše o.k.. Tento největší kopec do 13. km nakonec nebyl až tak hrozný, jak v profilu vypadal. Byl proložen i několika mírnějšími úseky a houpáčky, takže jsem si to docela užíval a hlavně se mi dařilo dostávat stále víc dopředu startovním polem. Po následném sjezdu a přejezdu zamrzlého jezera po druhé občerstvovačce, byla trať až do cíle velmi pestrá. Chvíli se jelo soupaž, chvíli stříďák, chvíli byl sjezd, několik krátkých výběhů stromečkem, žádné dlouhé roviny, spousta zatáček, přejezdy terénních vln - no prostě motokros. Neskutečně hravá trať, kde se člověk rozhodně nenudil, trochu jsem si připadal, jako bych jel x-country závod a ne maraton. Prostě úplný opak některých zejména alpských závodů, kde jedete třeba 10km téměř po rovině a vidíte soupeře i kilometr před sebou. Na této trati bylo i několik kratších, ale prudkých sjezdíků s ostrými zatáčkami, pod kterými byli pro jistotu připraveni záchranáři, kdyby se někomu něco stalo. Že takový sjezd bude následovat, se dalo poznat díky varovným cedulím a také, že v těchto sjezdech nebyla naryta stopa, ale byl jen manšestr. Zhruba čtyři kilometry před cílem jsme najeli na závodní trať, která se používá při světových pohárech a hned nás v prvním kopci vítala cedule Enjoy the climb (užij si kopec). Poslední kilometr už byl pohodový. Od malého můstku jsme sjeli na stadion, který jsme objeli nad střelnicí a tak, jako při svěťáku a kolem tribuny do cíle.

V cíly už panovala pověstná norská organizace. A tak hned za cílem nám první paní sepnula lyže páskami od sponzora závodu, aby se nám lyže lépe nesly, další pak podala regenerační nápoj. Po průchodu pod dojezdem jsme si mohli dát na dalším stanovišti něco sladkého, banány a nápoje. Pak jsme postoupili na hlediště skokanského můstku, odkud nám slečna přinesla věci, které nám sem přivezli od startu. Na dalším stanovišti nám odebrali lyže a dali do úschovny, abychom se mohli jít přestrojit do vyhřívané šatny a o lyže se nemuseli starat. Potom jsme se mohli najíst na občerstvení a jít si vyzvednout pamětní cenu a tašku s dárečky od sponzorů závodu. V hlavním stanu jsme si pak na dotykové obrazovce mohli vyhledat výsledek, kterého jsme dosáhli. Oba dva jsme nakonec obsadili 34. místo ve své kategorii, já byl celkově 209., Michal byl jen o 4min a 22s pomalejší, ale skončil už 293. z 3 720 startujících. Konkurence byla velká, na každou minutu připadalo okolo 20 závodníků v cíli, i když na trati nás bylo méně, jelikož se pole závodníků rozmělnilo do více vln.  Zvítězil Arne Post v mužích a Inger Liv Bjerkreim Nilsen v ženách, oba z týmu pekařů.

Už v průběhu závodu jsem myslel na Michala a doufal, že si závod užívá, tak jako já. Když jsme se v cíli konečně setkali, byl jsem rád. Michal byl nadšený úplně stejně, jako já. Shodli jsme se, že takhle pěkný závod jsme ještě nikdy nejeli a ani nevíme, jestli ještě pojedeme. Hold se budeme muset ještě někdy vrátit. 

Na trati bylo devět mezičasů a výsledky z nich byly on-line přenášeny na stránky časoměřiče. Díky této službě nás náš fanklub mohl doma sledovat, jak se nám daří. Prý to vypadalo tak, že v televizi běžela olympiáda a vedle na monitoru ještě sledovali, jak si vedeme po jednotlivých mezičasech. 

Předpověď počasí se vyplnila, celou dobu závodu bylo polojasno, a když jsme přijeli do cíle, tak i úplně jasno. Ale jen co jsme se přestrojili a najedli, tak od moře začala stoupat mlha a v poledne už toho nebylo moc vidět. Bohužel jsme si nestihli udělat ani pěknou společnou fotku na stadionu. Odpoledne už se jen oteplovalo a večer začal opět padat mokrý sníh s deštěm. To už nám nevadilo, v klidu jsme si vyčistili a napustili lyže, zabalili věci a koukali na olympiádu. Jelikož v neděli brzo ráno nejezdí v Oslu MHD, tak jsme taxíkem dojeli na nádraží, vlakem na letiště a v devět hodin odletěli s Norwegian zpět domů.

Pokud by si chtěl někdo skvěle zalyžovat, tak tento závod můžeme vřele doporučit, informace o něm naleznete pouze v Norštině (s překladačem se to dá přelouskat) na: https://www.skiforeningen.no/arrangement_kurs/holmenkollmarsjen_8_feb_2014

David